„Být bez domova“ a „mít domov“ je v rámci extrémní chudoby častokrát k nerozlišení. Být bezdomovcem tedy není nutně kontinuální stav, ale je to otázka míry, jak daného jedince a jeho situaci nahlížíme a jak ji nahlíží on. Zdrojem bezdomovectví je primárně extrémní chudoba a to bezdomovců jak zjevných tak těch, co označujeme jako latentní či nejistě bydlící.
Bezdomovectví lépe pochopíme prostřednictvím porozumění významu a prožívání domova než optikou zda vlastní či nevlastní byt. Ztráta bydlení nemusí nutně znamenat ztrátu domova, a zároveň permanentní bydlení nemusí být vždy jako domov zakoušeno.
Studujeme-li domov, pak ve třech základních dimenzích: domov jako zároveň materiální i imaginativní; vztah domova, moci a identity; domov coby víceúrovňový fenomén. Domov v tomto pojetí není neměnný univerzální vztah, ale vyjednává se a vyvíjí se.
Ačkoliv materialita přístřeší (na němž stojí typologie ethos) nemusí být tak podstatná, jak předpokládá dominantní narace o domově coby bydlení, pro porozumění různorodým dimenzím a škálám domova má rozvaha o materialitě samotné svůj význam. Všechny formy bydlení/nocování lze shrnout do sedmi obecnějších typů, které oscilují od tzv. aktérského typu domova (je tvořen na základě dostupných možností) po konvenční domov. Podle možností přístřeší v kontextu povahy domova rozlišujeme:
- Ulice (např. parky, lavičky, kanály),
- kolonie (více permanentní místa, avšak mimo budovy, např. „stanová městečka“ či nocležnice pod mostem),
- squat (např. chatky, opuštěné budovy a garáže),
- instituce (např. noclehárny, azylové domy nebo domy na půl cesty),
- ubytovny (různé formy komerčních ubytoven),
- doubling (pravidelné nocování u známých),
- konvenční byt a dům.
Pravděpodobnost, že se osoba považuje za “bezdomovce” podle toho, zda jí druzí lidé často označují za “bezdomovce” a zda se sama považuje za “osobu bez domova”.
2021 | N: Bez domova = 282